Hladná - historie

Hladná je vesnice rozptýlená na široké ploše obou vltavských břehů. Aby se v ní lidé vyznali, museli si obec rozdělit na čtyři části pojmenované podle okolních obcí: na Hladnou Albrechtickou – ta byla na levém břehu, Hladnou Pašovickou, Hosteckou a Doubravskou, které se nacházely na břehu pravém.

Málokdo už asi ví, že Hladná není jméno původní. Jíž od roku 1461, kdy je o této vsi první údaj, se uvádí jako Hlasná, to jest zvučná. Bývala to vždy plavecká ves, a plavci na sebe uměli moc dobře halekat. Překřtění na Hladnou se objevuje až někdy na konci 18. století, k čemuž pravděpodobně došlo lidovým vtipem.

Na levém břehu bylo vaziště pramenů, nad nímž stál velký sklad dřeva z píseckých a neznašovských lesů. Ročně se odtud vypravovalo sedm až osm tisíc plnometrů dřeva. V roce 1941, po rozsáhlých polomech, odtud odplulo dokonce 31 000 m3 dřeva! Na vorech z Hladné bývali nejčastějšími plavci příslušníci zdejší rodiny Husů, kteří si po několik generací drželi pověst zvlášť zkušených Vltavanů.

V plavecké vsi musela být ovšdem i plavecká hospoda. tato měla přezdívku „U študenta“ a stála na pravém břehu v Doubravské Hladné, v části obce nejvíce vysunuté po proudu. Posledním šenkýřem tu byl František Růžička. U této hospody také převáželi své koně šífařští kočí. Potahová stezka, která vedla z Hladné až před Týn po pravém břehu, šla odtud po proudu na straně opačné.

Za zmínku ještě stojí, že koncem první republiky se v Hladné začal stavět most přes Vltavu. Když vybudovali základ pilíře na levém břehu, přišla nacistická okupace, Němci stavbu zakázali a ani po válce už práce nebyly obnoveny.